O kulturním obohacení, které nám mohou přicházející muslimové přinést, může stěží pochybovat kdokoliv, kdo kdy slyšel hudbu Rachida Tahy. Pusťte si třeba „Rock el Casbah“ a řekněte upřímně: kdyby se vám zjevil všemocný Alláh a nabídl vám, že jej vymění třeba za Aleše Brichtu, nebrali byste to? Svou hudbu přirovnává Taha ke kuskusu, jinému vynálezu této úctyhodné civilizace, za který můžeme být vděční. Slavná je jeho píseň „Barra Barra“, hit, který mísí podmanivý rytmus alžírského Raï se znepokojivými kytarovými rify postmoderního rocku.

Ne náhodou se objevila v hollywoodském trháku „Černý jestřáb sestřelen“, který, jak známo, portrétuje snahu několika stovek elitních amerických vojáků řešit intenzivní střelbou občanskou válku v Somálsku, zemi, jejíž kolaps svým způsobem dnešní agonii zbídačených a rozvrácených zemí na předměstí blahobytné Evropy předznamenal.

Text „Barra Barra“ (Pryč, pryč!) je výmluvný:

Pryč, pryč odtud!

Za mnou je strach, zrada a běs.

Pryč, pryč odtud!

Závist a zkaženost, nikomu nejde věřit.

Pryč, pryč odtud!

Žízeň, a lidé jsou zoufalí.

Pryč, pryč odtud!

Žádná čest, jen útlak a otroctví.