Takže tedy podle politologa J. Pehe by střední Evropa (včetně ČR) měla usilovat "o co největší zapojení do západních struktur a o zdravou demokracii". Přičemž když se v oné "zdravé" západní demokracii objeví jisté dosti nezdravé jevy jako nástup fašistoidních hnutí, pak podle jeho výkladu za to všechno může jenom a pouze nezvládnutá migrace. Zatímco ve střední Evropě zřejmě vinu za dezolátní stav politické kultury stále ještě nese stařičký mocnář Franz Josef.

Takže tedy, migrace a Rakousko-Uhersko; to jsou dva základní výkladové vzorce, kterými náš český politolog měří současný svět. Je to bezpochyby zajímavý názor; nicméně sluší se zmínit i takové názory, podle kterých je ona "zdravá západní demokracie" nezdravá ze své vlastní podstaty. A že takové faktory jako je migrace jenom zesilují tyto negativní znaky a dysfunkce modelu západní liberální demokracie.

Samozřejmě, že zavedené západní demokracie stále ještě fungují o něco (leckdy o mnoho) racionálněji, solidněji, odpovědněji nežli jak je tomu v postkomunistických respektive východoevropských zemích. Ukazuje se znovu a znovu, že vytvořit solidní a kultivovanou politickou kulturu (respektive občanskou společnost s týmiž vlastnostmi) trvá velice dlouho, v zásadě několik generací. V daném ohledu nezbývá nic jiného nežli si počkat, respektive trpělivě pracovat na vytvoření oné odpovědné a racionálně fungující občanské společnosti. (Ostatně v rozporu s názorem J. Pehe, že na vině této občanské nevyzrálosti střední Evropy je dřívější příslušnost k rakousko-uherskému mocnářství by se dalo spíše trvat na tom, že primární příčinou jsou skutečně léta a desetiletí strávená v socialismu, jak zřetelně napovídá stav v bývalé NDR.) Jako další příčinu tohoto zaostávání občanské společnosti a tedy politické kultury bych viděl obecný trend - je možno paušálně říci, že čím dále na Východ, tím nevyzrálejší občanská společnost. (Přičemž nejnižší stupeň této občanské vyzrálosti je možno samozřejmě nalézt v současném Rusku.)

Tím nemá být v zásadě zpochybňováno, že určitou roli zde skutečně může hrát i dřívější příslušnost k c. a k. mocnářství; ale je to pouze jeden z více faktorů.

Ale především se zde jedná o něco jiného: Jiří Pehe opět jednou absolutizuje rozdíly mezi stavem "demokracie" v západním a v postkomunistickém světě; a zarytě odmítá uznat to co je dnes už všeobecně přijímaným názorem, totiž že v hluboké krizi se nachází samotný princip a systém liberální demokracie. A to proto že se stále více ukazuje jeho neschopnost řešit vitální problémy současné společnosti, současného lidstva; a že existuje dramaticky vysoký podíl populace, který se s tímto politickým uspořádáním nedokáže vnitřně ztotožnit, nenachází v něm svého vlastního reprezentanta.

Totiž: s demokracií jakožto ideálem se ztotožňuje stále velká většina; ale nikoli s jeho reálnou podobou. Svým způsobem zde dochází ke stejnému rozštěpení jako svého času za socialismu; s jeho ideou sociální rovnosti se dokázala ztotožnit velká část populace, zatímco naprostá většina odmítala jeho reálnou podobu.

V každém případě: tato podle J. Pehe "zdravá" západní demokracie trpí celou řadou neduhů, které nutně budí pochybnosti o její pravé podstatě, a o dalších perspektivách jejího fungování. Ostatně, jestliže J. Pehe tvrdí, že k nástupu pravicově populistických hnutí prý došlo v korelaci s nárůstem migrace, pak jako daleko pravděpodobnější faktor se jeví, že k tomuto nárůstu nedůvěry vůči liberální demokracii došlo v souvislosti s nástupem tzv. "neoliberalismu". Tedy s rozpadem sociálních jistot, s odumřením víry že vlastním poctivým úsilím je možno dobrat se blahobytu.

Podle všech relevantních výzkumů současná populace trpí tímto pocitem životní (a ne pouze ryze sociální) nejistoty, dezorientace, ztrátou životních nadějí. V tomto komplexu všech negativních, znejišťujících faktorů je migrace jenom jedním z mnoha. Ona je ovšem faktorem nejvíce viditelným, a proto na sebe strhává bezprostředně nejvíce pozornosti.

Ještě jednou tedy: nenechme si namluvit, že jenom proto že západní demokracie stále ještě dokáží fungovat o něco solidněji a racionálněji nežli ty středoevropské respektive postkomunistické, že by už toto bezprostřední srovnání znamenalo, že tyto západní demokracie jsou ve svém jádru zdravé, nenarušené a bez poskvrnky. Není tomu tak; krizové momenty i v těchto západních demokraciích se stále množí, a naprosto není jisté jak dlouho dokáží tento tlak ještě ustát.

Využijme daného tématu týkající se politického modelu liberální demokracie, abychom si systematičtěji osvětlili, proč se tento model v současné době nachází v ideové krizi, a proč tento krizový stav vzniká zákonitě a nevyhnutelně.

Počněme hned tam, kde se liberální demokracie ve svém sebezdůvodnění cítí nejsilněji, kde tedy leží samotné jádro jejího ideového/ideologického konceptu. Tedy tam, kde LD o sobě s velkým patosem prohlašuje, že ona a jedině ona je ztělesněním veškeré vůbec myslitelné lidské svobody, neboť ona přece nikomu (téměř) nic nezakazuje, každý má tedy plné právo svůj vlastní život utvářet podle svých vlastních možností a schopností.

Nutno přiznat: tento obraz je napohled velice sugestivní. Kdo pak by - velice rád - nepodlehl přesvědčení, že jenom když mu bude poskytnut volný prostor, tak už jenom tím dokáže sám ze sebe uplatnit všechny své osobní, kreativní potenciály?...

Bohužel, takto triviálně jednoduchý obraz lidského světa svědčí pouze o naprostém úpadku myšlení jak v současné technické civilizaci, tak konkrétně právě v politickém uspořádání liberální demokracie. Myšlení této společnosti už naprosto ztratilo schopnost rozlišovat mezi stavy "je povoleno" a "je skutečností". Z pouhého stavu, že kreativní rozvoj všech lidských potenciálů není zakázán se bez dalšího sugeruje fikce, že tento rajský stav všeobecného rozvoje všech lidských potenciálů je zde aktuálně přítomen; a pokud snad přece jenom ne, pak že je to prý chyba jenom jednotlivců, kteří se dostatečně nesnaží.

Vraťme se tedy zpět k onomu - faktickému - tvrzení liberální demokracie: "Co je povoleno, to je skutečností." Už když se tento výrok vysloví v této podobě, stává se nevyhnutelně zřejmá jeho až dětinská naivita, naprostá ztráta soudnosti. "Skutečnost" a "být povolen" respektive "nebýt zakázán" označuje dva principiálně odlišné okruhy lidského a společenského bytí. Je mnoho věcí, které reálně existují přesto že jsou zakázány; a je dokonce celá řada věcí, které vznikají právě p r o t o že byly zakázány. (A nezřídka právě s tímto zákazem souvisí ty nejkreativnější počiny lidského ducha.)

Naprostá většina zmatků a iluzí ohledně pravého charakteru politického uspořádání liberální demokracie pramení z toho, že se stále nerozlišuje mezi pojmy "demokracie" a "liberální demokracie". V obecném povědomí obojí splývá v jedno. Přitom pro pochopení omezeného - a omezujícího - charakteru současného modelu demokracie je právě onen predikát "liberální" naprosto klíčový. Připomeňme a zdůrazněme si tedy ještě jednou: existuje (přinejmenším potenciálně) celá řada forem demokracie; a vedle demokracie liberální existuje i její faktický protiklad, totiž demokracie hodnotová. Která je založena na přítomnosti obecného konsensu v dané společnosti o určitých společných hodnotách a cílech, kam tato společnost má ve svém vývoji směřovat.

Jestliže tedy chceme určit pravý charakter modelu liberální demokracie, musíme si ujasnit, co vlastně vůbec ve vývoji lidské společnosti znamenal nástup liberalismu. O jak zásadní zlom v hodnotovém nastavení společnosti se jednalo se nám nejlépe ozřejmí, když si poslechneme jednoho z nejradikálnějších kritiků a odpůrců liberalismu, německého právního teoretika Carl Schmitta.

Carl Schmitt své pojetí politiky postavil na teologický, jmenovitě křesťanský fundament. Podle jeho soudu liberalismus zničil to, co bylo po celou řadu staletí základem evropské křesťanské společnosti - totiž radikální rozlišování mezi Dobrem a Zlem. Klíčová Schmittova otázka zní: jaký smysl, jakou hodnotu, jaký cíl své existence může mít společnost, která ze svého života zcela a naprosto vytěsnila toto rozlišování mezi Dobrem a Zlem? Kde tedy - religiózní terminologií řečeno - Kristus a Antikrist jsou jedno a totéž, v naprostém hodnotovém relativismu novodobé liberální společnosti neznamenají nic více nežli pouze soukromý názor jednotlivce.

Taková společnost která ze svého života vytěsní tuto otázku, tuto povinnost rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, tato společnost podle Schmitta nevyhnutelně upadá do zcela přízemního způsobu své existence, do modu pouhého konzumu a zábavy, kde je naprosto eliminována vážnost a závažnost lidského bytí a žití. Stát sám, takto zbavený jakéhokoli vyššího cíle, zdegeneruje v pouhou technologii utilitaristické správy všedních, profánních záležitostí. Ten člověk který v této liberální společnosti žije už není ten, kdo by si kladl fundamentální otázky smyslu své existence, kdo by se dokázal postavit oné výzvě volby mezi Dobrem a Zlem, nýbrž je pouhý měšťák, bourgeois, uzavřený ve své přízemní existenci materiální produkce, konzumu a zábavy.

Jistě, kritiku liberální společnosti z úst Carl Schmitta je velmi snadné odmrštit poukazem na to, že on se ve své až příliš radikální dichotomii mezi absolutním Dobrem a absolutním Zlem příliš dalece zhlédl v metodách vládnutí totalitního státu; stojí proto za zmínku, že i jeho oponent Leo Strauss, židovský emigrant kterého tedy asi sotva budeme podezřívat ze sympatií k nacistickému režimu, s touto Schmittovou kritikou liberální společnosti a jejího hodnotového nihilismu v zásadě zcela souzněl. Rozdíl mezi nimi byl především v tom, že jestliže Schmitt svou kritiku liberalismu stavěl na teologický základ (včetně z něj vyplývající radikální hodnotové dichotomie), Leo Strauss své pojetí politiky stavěl na fundament filozofický. Ale i Strauss stejně tak konstatuje, že "vzájemné srozumění (Verständigung) za každou cenu (v hodnotově indiferentní liberální společnosti, J.P.) je možné jenom jako srozumění na úkor smyslu lidského života; neboť ono je pouze tehdy možné, když člověk rezignuje stavět otázku po tom co je správné; a pokud člověk rezignuje na tuto otázku, pak rezignuje na to být člověkem".

Zrekapitulujme si tedy: politický systém liberální demokracie naprosto a v žádném případě není jakási neomezeně "otevřená společnost", která by umožňovala realizaci všech lidských potenciálů, jak o ní tvrdí její apologeti. Liberální demokracie je takové společenské a politické uspořádání, které ze svého způsobu existence naprosto eliminuje všechny fundamentální otázky po smyslu, které teprve činí člověka člověkem. Ať už tyto otázky chceme pojímat v onom křesťansky dichotomickém pojetí zápasu mezi absolutním dobrem a absolutním zlem jako Carl Schmitt, anebo "pouze" ve filozoficky-existenciální podobě otázky po tom "co je správné" jako Leo Strauss - ve společnosti liberální demokracie tyto otázky zcela mizí ze středobodu jejího života, stávají se marginálními, degenerují na pouhý soukromý názor. Tyto otázky po fundamentálních hodnotách jsou efektivně vytěsněny všepohlcujícím konzumerismem, nekonečnou honbou za zábavami a zábavičkami všeho druhu.

Společnost liberální demokracie v souladu s tímto svým nastavením také generuje tomu odpovídající lidský typus: na místo Sokrata tázajícího se na to "co je správné", na místo Ježíše kázajícího co je mravné nastupuje liberální měšťák-buržoa, kterého v jeho zploštělé konzumeristické existenci takovéto "zbytečné" otázky nezajímají, a nechce jimi ve svém pohodovém blahobytu být rušen.

Ještě jednou tedy: společnost liberální demokracie fakticky eliminuje všechny otázky po vyšším smyslu lidského bytí; ale právě v tom leží kořeny její současné krize. Člověk v této duchovní, intelektuální, hodnotové prázdnotě nedokáže žít navěky. I tím nejexcesivnějším konzumem se natrvalo nedá přehlušit pocit vnitřní, existenciální prázdnoty. Člověk nedokáže natrvalo žít bez hodnot. A jestliže mu liberální demokracie ze své nejvlastnější podstaty žádné hodnoty zprostředkovat nemůže (a vlastně nesmí), pak je jen zákonité a přirozené, že takto trvale duševně a hodnotově deprivovaný člověk si začne hledat hodnoty náhražkové, takové které jsou mu příslibem okamžitého osobního i hodnotového ukotvení - tedy v identitárních, v naprosté většině reakcionářských hnutích všeho druhu.

Závěrem budiž tedy řečeno ještě jednou: nenechme si namluvit, že současný politický model liberální demokracie je ve svém jádru zdravý, že prý umožňuje to nejširší možné uplatnění všech lidských svobod a potenciálů. A že jsou to jenom a pouze jacísi středoevropští zaostalci, kteří si nedokáží vážit těchto předností liberální demokracie. Ve skutečnosti je tato liberální demokracie do sebe uzavřený systém, který člověku sice dozajista přináší celou řadu výhod a svobod; ale který svým způsobem existence, svým základním pojetím účinně eliminuje všechno, co přesahuje profánní, materiálně-konzumní, pohodově měšťácký způsob existence.