Nevzpomínám si, kdy jsme se viděli poprvé, zato si velmi dobře pamatuji naše poslední setkání. Sešli jsme se v Dobré čajovně na Václavském náměstí v den, kdy se svět dozvěděl, že držitelem Nobelovy ceny za literaturu se stal Bob Dylan.

Tu zprávu jsem Sašovi přinesl. Nejprve se přeptal, jako by se přeslechl: „Kdo?“ Když jsem mu stvrdil, o koho se jedná, svým nezaměnitelným způsobem se rozesmál. „No tak to je vynikající... Víte co, pane Patočko? To bude rozdělovat svět. Padesát jedna procent lidí bude proti. Ale já jsem mezi těmi pro.“ Argumentace byla velmi zdvořile vedena směrem: nižší žánry potřebují povzbudit.

Pak jsem se ho vyptával na jeho oblíbené držitele Nobelovy ceny za literaturu. Z jeho vyprávění mám podrobné poznámky. Měl slabost pro Pasternaka. Také pro Hemingwaye, ale Starce a moře pokládal za jeho nejslabší, vyloženě marné, popíkové dílo.

Popsal mi dobrodružný způsob, jakým se ocitla na švédské ambasádě nominace Jaroslava Seiferta. Donesl ji tam on, ale nechtěl, aby se to vědělo. Byl starosvětsky skromný. O tom svědčí i to, že o bohatýrském večírku s Grahamem Greenem v domě Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí, který se udál na jaře 1968, mi vyprávěl až tehdy: při našem posledním setkání. Ze všech nobelistů nejvýše stavěl Camuse.

Alexandr Kliment byl občanem našich zemí volbou. Jeho otec byl Rus, jmenoval se Klimentijev, a před sto lety se vyučil brusičem diamantů v Sankt Petěrburgu. Východisko z bezperspektivnosti své profese po bolševické revoluci nalezl v pozoruhodně tvořivé možnosti: přidal se k československým legionářům. Jako granátometčík prvního úderného praporu našich legií se pak dostal přes Sibiř až do své nové — vyvolené — vlasti, Československa revolucionáře Masaryka.

Jeho syn Saša své předválečné dětství přibližuje v pamětihodné vzpomínkové knize Tři žíně. Jako jinoch v prvních letech po válce stopem procestoval Evropu. Že by se přidal ke komunistům, nemohlo vzhledem k rodinné anamnéze připadat v úvahu, ale celoživotně byl pro spravedlnost a demokracii; čili tíhnul doleva.

Po válce odsud neodešli, ale o té možnosti mi vyprávěl výtečnou historku. Jeho rodina si vyšla první den po osvobození, tudíž patrně 10. či 11. května 1945, na Petřín. Muselo tam tehdy být krásně. Cestou potkali jejich ruského strýčka, supícího s kufry na vlak:

- „Strýčku, kam se šinete?“