Výsledky komunálních voleb nastavily nemilosrdné zrcadlo oběma českým levicovým stranám. Obě jsou v hluboké krizi, která, zvláště vezmeme-li do úvahy i rozval Strany zelených, nastoluje otázku, zda se neotevírá prostor pro vznik nové strany reprezentující demokratickou levici evropského střihu. Odpověď zřejmě zklame netrpělivé: ne tak zhurta.

Krize českých levicových stran v čase úpadku politického stranictví

Abychom mohli důkladně uvážit sešup obou našich levicových stran, je třeba jej vzít v kontextu dalších stran více méně pevně usazených v české politice, zejména KDU-ČSL a ODS. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že současný propad KSČM a ČSSD je jen vypouklým příznakem krize politického stranictví jako takového.

Zatímco před dvaceti lety, v roce 1998, bylo z kandidátek KDU-ČSL, ODS, ČSSD a KSČM zvoleno přes 22 tisíc zastupitelů, letos to poprvé už nebylo ani deset tisíc. Ještě výraznější je popsaná tendence, pokud vezmeme v potaz pouze zvolené zastupitele, kteří jsou současně členy jedné ze čtyř nejstabilnějších českých politických stran: v roce 1998 bylo zastupiteli zvoleno přes jedenáct tisíc členů jedné z oněch čtyř stran, letos to byly s bídou čtyři a půl tisíce.

Data i jejich vývoj obsahují následující grafy:

Zastupitelé podle členství ve stranách 1998-2018

Infogram

Pokud se tedy například mluví o tom, že „ODS je zpět“, ve světle dat to není příliš přesné. Zatímco ve čtyřech komunálních volbách v letech 1998 až 2010 měla stabilně v zastupitelstvech zhruba tři tisíce svých členů, v roce 2014 spadla na polovinu a kolem hranice patnácti set se pohybuje i nyní. Lze tedy říci, že ODS zastavila propad, ale o nějakém obratu se mluvit nedá.

Podobně KDU-ČSL padala o několik set straníků v zastupitelstvech v každém ze tří období mezi lety 1998 až 2006. Ze zhruba tří tisíc v roce 1998 se propadla o sedmnáct set. A na hladině zhruba 1250 členů se KDU-ČSL v zastupitelstvech drží poslední troje komunální volby od roku 2010.

Čísla pro jiné strany propad KDU-ČSL a ODS kompenzují jen málo. TOP 09 byla na vrcholu v roce 2010 s 688 členy v zastupitelstvech. Na jejích kandidátkách bylo ale zvoleno celkem 1509 zastupitelů. Letos už má TOP 09 jen 334 straníků zastupiteli, ale na jejích vlastních kandidátkách bylo zvoleno jen 192 zastupitelů: to znamená, že v podstatě již přijala mentalitu malé strany, která, chce-li dosahovat úspěchů, musí vstupovat do předvolebních koalic.

Pro proporci: Piráti, kteří se radují z historického úspěchu, mají v zastupitelstvech 261 straníků, přičemž na vlastních samostatných kandidátkách měli zvoleno 275 zastupitelů. A unikátní výsledek má Strana zelených. Na vlastních kandidátkách má zvoleno historické minimum: 25 zastupitelů, ale straníků zastupiteli se stalo naopak historické maximum 142. Znamená to, že sami členové se své značky již bojí jako břemene a do zastupitelstev pronikají v různých koalicích či místních projektech.

Než se dostaneme k podrobnějšímu pohledu na kondici obou levicových stran, je třeba si říct několik slov o stavu českého politického stranictví jako celku. Teorie zastupitelské demokracie předpokládá, že stát spravují politické strany. Jenomže jejich stav je dnes u nás takový, že toho jsou čím dál tím méně schopny. Personálně chřadnou, nové aktivní lidi nelákají.

KDU-ČSL a ODS nepřekonaly krizi, jak se dnes někdy říká, ale viděno jasnou řečí čísel ji prostě jen zpomalily či zastavily. Nenalezly způsob, jak přitahovat ke své politice více lidí i na místní úrovni. To jsou přitom celostátně v opozici, což je pro politickou soutěž na komunální úrovni výhodnější. Oběma se nedaří ve společnosti působit ofenzivněji s nějakou koherentní doktrínou, která by se promítala do srozumitelné politiky od republikové úrovně po úroveň komunální.

Hlavní příčina nepochybně spočívá v tom, že na českých politických stranách zčásti právem ulpívá punc prospěchářství — že slouží především zájmům svých členů, nikoli zájmům vlastních voličů. To se jistě dělo ve velkém a podílely se na tom všechny strany. A zvrat v jejich charakteru, který by znamenal, že začnou lákat větší množství nových členů, nenastal.

Do vyklizeného prostoru obratně vstoupil Andrej Babiš, jehož ANO má mezi zvolenými zastupiteli letos poprvé více členů vlastní strany než KSČM i ČSSD. Jenomže jeho „politické hnutí“ není žádnou zdola rostlou demokratickou politickou silou. Jedná se o podnik řízený dle zásad demokratického centralismu zcela podřízený extrakčním záměrům svého šéfa. Velmi brzo se ukáže, že není ani tak důležité, kdo z komunálních představitelů má číslo na Andreje, jako fakt, že čísla — a také složky — na ně na všechny má Andrej.

Změna stavu zdejších politických stran je možná jedině tehdy, pokud se stane široce rozšířenou a akceptovanou normou, že lidé s alespoň elementárním zájmem o veřejné dění, budou pokládat své členství v některé z nich za samozřejmost. K tomu je ovšem zapotřebí také změnit jejich vnitřní strukturu, aby nezahrnovaly své členy byrokracií či aby je neponižovaly parodiemi na demokratické procedury, jejichž cílem je členstvo zneužívat jen jako kusy pro kvóty k mandátům, což je dnes standardní praxe v ČSSD.