Alexej sedí v bytě svých Petrohradských přátel a připravuje se na další klimatickou stávku hnutí Fridays for Future, tentokrát internetovou — vyrábí si transparent s nápisem „obnovme protestní energii“. Jako jednadvacetiletý student petrohradské univerzity se do klimatického hnutí zapojuje od chvíle, kdy protest švédské aktivistky Grety Thunbergové inspiroval studentské demonstrace v evropských zemích a posléze i po celém světě.

A zatímco mnoho států se již začíná probouzet a reagovat na alarmující zprávy o klimatické krizi, která již dnes připravuje o život tisíce lidí každý rok a ničí životní prostředí i dalších druhů, Rusko zatím pokračuje ve svém vlastním kurzu a snaží se chránit si zisky z těžby ropy a plynu, které dnes tvoří až čtyřicet procent státního rozpočtu.

↗

Protože společné demonstrace ruské úřady zpravidla odmítají povolovat, zůstává pro tamní obyvatele často jednou z mála možností, jak se ozvat, osamělý protest s ručně vyrobeným piketem. Foto: Twitter Aršaka Makičjana.

Ani nový vládní plán nízkouhlíkového rozvoje, ani opožděný a zdráhavý závazek k snižování emisí v rámci Pařížské dohody, ani jen malé investice do obnovitelných zdrojů energie — nic z toho nenaznačuje, že by se Rusko mělo do společného boje proti klimatické krizi a jejím dopadům v nejbližší době zapojit jako rovnocenný partner. Naopak kvůli nové ústavě, již se Putin uprostřed pandemie snaží protlačit, by na ruském území brzy mohlo mezinárodní právo pozbýt účinnosti: režim se znovu chvatně snaží upevnit svou pochybnou legitimitu, jak se mu to opakovaně na federální i místní úrovni daří již od roku 2000.

Fosilní základy ruského režimu

Mladí aktivisté jako je Alexej v tom mají jasno: autoritářský prezident, který vládne celý jejich život, se o jejich bezpečí a udržitelnou budoucnost nikdy příliš nezajímal. Ve skutečnosti během své vlády neudělal ani jeden krok, který by omezil závislost Ruska na ropě a plynu. V Putinově vidění světa zůstávají fosilní paliva spolehlivým zdrojem ekonomické prosperity a politické stability, bez ohledu na blížící se hospodářskou krizi, strukturální změny ve světové energetice i západní sankce. A ačkoliv se Rusko otepluje dva a půl krát rychleji než zbytek planety, hrozby vyplývající z klimatické krize mocné muže v Moskvě příliš netrápí.

Uprostřed pandemie a kolapsu světových trhů s ropou volají lidé po celém světě po solidaritě a spolupráci při zvládání ekologických problémů: vědecký dialog, vzájemný respekt a mezinárodní solidarita mohou lidstvo vyvést jak ze zdravotnické, tak z ekologické krize. Ale zatímco ulice západních měst i sociální sítě zaplavují v reakci na nově zvýrazněné sociální nerovnosti davy lidí se slogany jako “Lidé místo zisků“ nebo “Zachraňujme lidi, ne znečišťovatele“, v Rusku vzdoruje moci fosilních gigantů podporovaných Kremlem pouze hrstka ekologických aktivistů a aktivistek: ekonomický a politický systém naší země je natolik hluboce zakořeněný v těžbě přírodních zdrojů, že se z ní stala téměř jedna ze základních společenských hodnot. Média loajální Kremlu šíří víru v Ruskou moc opírající se o produkci ropy a fosilního plynu, vysílají rádoby humorné skeče o Gretě Thunbergové a odmítají vážně psát o hrozbě klimatické krize — zatímco kouř z hořících sibiřských lesů už je v posledních měsících možné pozorovat i z vesmíru.