Je jasné, že na ženy v politice je zaměřena větší pozornost než na muže ve stejném postavení. Je to prostě tím, že je jich málo a také, myslím, je zájem vyvolán tím, že se o malém počtu žen v politice — marně — mluví.

V první fázi našeho polistopadového vývoje se ženy řadily po bok mužů zcela samozřejmě. Nebylo jich dost, ale byly mezi nimi autority jako Dagmar Burešová a hvězdy jako Petra Buzková, spojená se sociální demokracií rodinnou tradicí. Tato fáze vzala konec odpornou akcí Olovo, kterou se pokusil Miloš Zeman diskreditovat Petru Buzkovou, a k tomu připojenými sexistickými výroky a způsoby některých poslanců — podle vůdcovského vzoru vesměs z ČSSD.

Později se politika začala čím dál víc stávat nástrojem mocných ekonomických skupin, vlastně sama jako taková do značné míry ztrácela význam, ač nám to ještě nedocházelo. A nastal posun. Korporátní zájmy miliardářů se dobře prosazují na místech, kde je to spojeno s nějakou sportovní zálibou, na těch pověstných lyžovačkách a golfech. Tajné dohody se dobře dělají v sauně a schůzky se sjednávají na benzínových pumpách.

Vznikají pánské kluby, kolikrát i s filantropickým zadáním, jako je například mnou velmi neoblíbený Rotary Club, kde ženám snad není zakázán přístup, ale členství ano. A zábava tam pěstovaná ani ženám nevyhovuje.

Za mé žurnalistické praxe se mi několikrát stalo, že jsem u takové akce byla přítomna; a bylo to nesnesitelné. Dokonce i tehdy, kdy šlo o obdivuhodné zrestaurování starých fotografií Šumavy, byl večírek organizovaný majitelem hotelu nepřetržitým vychloubáním dalekými cestami a sportovními výkony, popřípadě hovorem o nejlepších značkách elektroniky, lyží, aut, golfových holí, o cenách nemovitostí atd. Nikdo, ale opravdu nikdo, tam nikdy nic zajímavého nevyprávěl.

Nový trend pro nástup žen do politiky nastolily Věci veřejné: rozhodly se, že budou své političky prezentovat zejména jako sexuální symboly, nafotily kalendář, billboardy v bikinách… a během pár měsíců zjistily, že tahle strategie je zcela neúčinná. Vysloužily si nálepku Blonďaté bestie a posměch. Sexismus prostě do politiky nepatří, a upozorňování na ženské tělesné půvaby je sexismem i tehdy, uplatňuje-li je žena.

Rozhodně si nemyslím, že třeba taková Karolína Peake byla hloupější a neschopnější než třeba sociálně demokratický — sexistický — ministr školství Marcel Chládek. Jen neměla po krachu Věcí veřejných žádnou podporu a bez té se politika dělat nedá.