Ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel v úterý v Praze Jan Sokol — zlatník a hodinář, matematik a programátor, filozof a pedagog, překladatel, signatář Charty 77, někdejší poslanec a ministr školství, kandidát na prezidenta republiky a zakládající děkan Fakulty humanitních studií na Karlově univerzitě. Osobně jsem znal „Honzu“ od sametové revoluce, kdy jsem se směl po dvanáctiletém exilu v USA vrátit zpět do vlasti.

Aniž bychom se blíže znali, potkali jsme se oba jistě už na pohřbu jeho tchána, filozofa a prvního mluvčího Charty 77, Jana Patočky. StB nás tehdy fotila a legitimovala při vstupu na hřbitov. Sebrali mě na jednom z posledních Patočkových neoficiálních seminářů blízko Pavláku, možná i tam Jan Sokol byl.

Pak jsem podepsal Chartu, mé jméno se ocitlo na tehdy nezveřejněném seznamu studentů. V roce 1977 mi bylo devatenáct, disidenti byli pro mě generačně hrdinové a po emigraci osobně nedostupní. To se změnilo sametovou revolucí.

Na Fordhamu v New Yorku jsem psal doktorskou práci na téma existenciální demokracie a komunikativní etiky u Jürgena Habermase, Sørena Kierkegaarda, Emmanuela Levinase a Václava Havla. U Habermase ve Frankfurtu jsem právě pobýval na stipendiu.

Na jaře 1990 mě kolegové z katedry filozofie na Karlově univerzitě pozvali, abych mluvil o své práci. Poprvé jsem přednášel v češtině. Pamatuji si na svoji trému, když jsem měl mluvit před vzory svého mládí: byli u toho Jan Sokol, Zdeněk Pinc, Ivan Chvatík, Ivan Havel, Martin Palouš.

Se Sokolem jsme navázali přátelství a od té doby jsme se vídávali při každoročních návštěvách Prahy. Vedli jsme důvěrné hovory o našich osobních cestách a o světě, patřilo to k rituálu přátelství. Léta emigrace nestály v cestě porozumění, Sokol měl smysl pro přítomnost a rád hovořil tváří v tvář.

Zajímala ho moje zkušenost v USA a chtěl porovnat naše pohledy na to, kam se svět ubírá. Lidí ve vlasti, s nimiž jsme měli vztah nezatížený kulturními předsudky způsobenými emigrací, rozdílným vývojem i vzděláním, jsem tu měl jako prstů na jedné ruce, byli vzácní.

Cesta k filosofii

Dnes řadíme Sokola mezi přední křesťanské myslitele, avšak v jeho životě tomu předchází období, kdy pracoval jako řemeslník a badatel v jiných oborech. Rodiče, otec architekt a matka kunsthistorička, měli Sokola k tomu, aby se vyučil jako zlatník. On se posléze naučil i hodinářství a až do sametové revoluce vedl doma hodinářskou dílnu.

Maturoval v roce 1958 dálkově a stejně studoval od roku 1963 matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity. Nedostudoval, ale studium mu uznali po revoluci. V letech 1964 až 1990 jako programátor vyvíjel základní počítačový software.

V roce 1961 si vzal Františku Patočkovou, měli jednu dceru a dva syny. Na jednom každoročním večírku na Kocourkách, kde jsem se při pobytu v Praze mohl setkat s přáteli, jakými byli tehdy také mladí filozofové Václav Němec a Jan Kuneš, Sokol významně pronesl: „U nás není tak důležité, co děláš, ale koho si vezmeš.“