ČSSD nepotřebuje jednotný hlas
Jan GérykNikoli jednotný hlas a potírání vnitřních oponentů, ale integrace různých názorových proudů by měla být cílem sociálních demokratů. V umění překonávat rozpory a unikat pasti sektářství by se levice mohla učit od pravicových stran a hnutí.
Po víkendovém sjezdu vládní ČSSD se její staronový předseda Jan Hamáček dohodl s premiérem Andrejem Babišem, že navrhne prezidentu republiky odvolání ministra zahraničí Tomáše Petříčka, jenž skončil ve sjezdovém klání o post předsedy sociální demokracie jako poražený. Miloš Zeman nad Babišovým návrhem dlouze neuvažoval — Petříček rozhodně nepatřil mezi prezidentovy koně, a Petříček tak v čele ministerstva opravdu skončil.
O důvodech Petříčkova odvolání se různě spekuluje, hovoří se třeba o tlacích ze strany Hradu v otázce rozšíření jaderné elektrárny Dukovany. Rozeberme si však oficiální důvod, se kterým Jan Hamáček přišel. „Pokud má sociální demokracie uspět na podzim ve volbách, musí být srozumitelná a nemluvit více hlasy,“ uvedl v pondělí po sjezdu.
I kdybychom si odmysleli možné zákulisní záležitosti, opravdu vzali Jana Hamáčka za slovo a představili si, že tímto krokem chce upřímně sociální demokracii pomoci, jde i tak o krok politicky chybný. Silná sociální demokracie totiž není strana, která mluví jednotným hlasem poté, co se v jejích stranických špičkách omezí řevnivost vycházející z názorové plurality. Chce-li být velkým levicovým hráčem, musí být ČSSD schopná se rozkročit a zahrnout jak levicové liberály, tak konzervativní socialisty nebo i radikálnější či populističtější hlasy, a to vše bez hrozby stranického rozštěpení.