Volební průzkumy a modely před prezidentskými volbami ukazují setrvale vysokou podporu pro Andreje Babiše, Danuši Nerudovou i Petra Pavla. Tito tři kandidáti mají největší šanci postoupit do případného druhého kola, a stát se tak na příštích pět let hlavou státu. Demonstrantům scházejícím se opakovaně na pražském Václavském náměstí, aby projevili radikální až extrémní odpor vůči Fialově vládě, se nepodařilo vygenerovat kandidáta přímo ze svého středu. Proto nyní hledají svého reprezentanta.

Hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, kterému se v posledních letech úspěšně dařilo absorbovat téměř veškeré nacionalistické a národovecké proudy, již na jaře oznámilo, že jako sebevědomá opoziční síla nasadí do prezidentské volby vlastního kandidáta.

V úvahu přicházely od počátku dvě strategie — silová a opatrná, tedy buď kandidatura samotného předsedy Okamury, jemuž se za ty roky podařilo celkem dobře politicky etablovat, nebo kandidatura některého z politiků, kteří jsou s hnutím spjatí.

Počátkem září přišla SPD s rozhodnutím do volby vyslat jednoho ze svých poslanců, bývalého ministra Zemanovy vlády a velvyslance v Rusku a na Ukrajině Jaroslava Baštu. Ten se stal nejen potvrzením „opatrné“ varianty, ale také naznačením, že si čelní představitelé hnutí uvědomují, že v prezidentských volbách na rozdíl od těch poslaneckých nemusí mít své jisté.

Bašta jako kandidát všech nespokojených?

Oznámení kandidatury přišlo přesně týden poté, co se proruským aktivistům podařilo svolat desetitisíce lidí k protestu na Václavské náměstí. Ti tam demonstrovali nejen proti drahým energiím a nedostatečným ekonomickým opatřením Fialovy vlády, ale také proti další pomoci bojující Ukrajině.

Na začátku září měl málokdo tušení, že se skupině organizátorů pod vedením Ladislava Vrabela podaří nespokojené dostat do centra Prahy ještě několikrát a že před jejich aktivitami bude z hlediska počtu účastníků blednout i demonstrace odborářů. Přesto bylo patrné, že Jaroslav Bašta bude muset svou kampaní cílit zejména na ty, kdo se cítí nezastoupení.

Zpočátku se tato snaha nejevila příliš úspěšně, podpora jeho kandidatuře se omezovala prakticky jen na sympatizanty SPD a prorazit jinam se jí nedařilo. Přispěl k tomu i fakt, že tváří v tvář aktuálním krizím že se prezidentské volby zdály pořád příliš vzdálené.

Hra navíc v té době byla stále otevřená: o podporu národovců se kromě Bašty ucházela například Alena Vitásková, Josef Skála nebo plejáda dalších, u kterých se s plnou vážností nedalo předpokládat, že by do boje o Hrad kdy mohli zasáhnout.

Ladislav Vrabel mezitím několikrát znovu zaplnil náměstí a soustředil se přitom na svou vlastní protivládní a protiukrajinskou agendu, kdežto politiku prostřednictvím účasti u volebních uren záměrně opomíjel.

Na demonstraci na konci října nechal na pódiu vystoupit samozvané prezidentské kandidáty, sám se však k horečnému sbírání podpisů nikdy příliš nevyjadřoval. Ve veřejném životě si našel neinstitucionalizovanou polohu artikulující principy nevolební participace, jež se mu pro mobilizaci nespokojených lidí osvědčila víc než série neúspěchů, které menší národovecké strany provází v českém prostředí v porevoluční éře prakticky neustále.

Organizátoři si nadto moc dobře uvědomovali, že se účastníci svolávaných akcí rekrutují z různorodých věkových, sociálních, ale také politických pozic. Když na demonstraci na konci října vystoupil bývalý premiér Jiří Paroubek, který se dnes stylizuje do role nacionalizovaného — „povlastenčeného“ — někdejšího sociálního demokrata, dav za to Vrabela bouřlivým potleskem rozhodně neodměnil.

Z reakcí na jednotlivé proslovy bylo na všech Vrabelem svolaných akcích patrné, která témata účastníky nejvíce oslovují: odpor proti Ukrajincům a téměř cokoliv kriticky mířeného proti Fialově vládě. Přestože se někteří řečníci snažili oživit i téma protestu proti vakcinaci, účastníci již reagovali mnohem vlažněji. Přitom pro vrabelovce na pódiu je téma odporu proti koronavirovým opatřením něčím, co významně determinovalo jejich dnešní aktivity.

Od ČSSD k SPD