Robert Misik: I v dělnické třídě se vyskytují lidé s nepřijatelnými hodnotami
Daniel KoteckýS rakouským novinářem a spisovatelem jsme mluvili o jeho eseji Falešní přátelé obyčejných lidí, kterou brněnské divadlo Feste uvedlo jako představení: o typech dělnických tříd, o rozdílech mezi východem a západem, o rakouské politice.
„Zranitelný člověk nemá rád změnu, ale stabilitu a pospolitost. Pro horní vrstvy změna znamená, že se posunou dál nebo že založí start-up. Pro příslušníky dělnické třídy změna většinou znamená, že dostanou padáka,“ napsal před několika lety rakouský novinář a politický spisovatel Robert Misik v eseji Falešní přátelé obyčejných lidí. Tu v roce 2020 v češtině vydala nadace Friedricha Eberta. Knihu nyní ztvárnilo brněnské divadlo Feste jako představení.
Přední ctností jeho úvahy je, že nesklouzává k jednoduchým řešením. Pracující třídu si příliš neidealizuje ani o ní nesmýšlí jako o jednolité mase. Do celistvého obrázku autor skládá vícero empirických vysvětlení, proč dnes část dělnické třídy působí podrážděně — od znechucení profesionalizovanou politikou a nedostavujícího se politické zastoupení až po plíživý pocit nahraditelnosti či rostoucí propast mezi městy a venkovem.
Jako novinář začal pracovat v roce 1989 v dnes již zaniklém deníku Arbeiter-Zeitung. V letech 1992-1997 byl zpravodajem rakouských novin Profil v Berlíně. Od roku 2002 působí jako autor na volné noze. Své články, komentáře a rozhovory zveřejňuje nejčastěji v německých novinách jako TAZ a v rakouských magazínech Falter a Format. Příležitostně publikuje také v novinách a časopisech jako der Freitag, Neue Zürcher Zeitung a Die Zeit. Od ledna 2019 vedl videoblog v rakouském deníku Der Standard. Mezi jeho témata patří kritika kapitalismu a globalizace, rakouská a německá denní politika, dějiny sociální demokracie a vztah mezi spotřební kulturou a výrobou zboží.
A načrtává, jak se během posledních dvou set let vyvíjely hodnoty dělnické třídy — ať už jde o rovnostářský duch, smysl pro komunitu či hodnotu tvrdé práce, ale i jistou rebelskou kulturu — které podle něj současná společnost znevažuje. A jak právě toho nyní zneužívají „falešní přátelé“ pracující třídy.
Inscenaci divadlo Feste uvádí příznačně v prostorách brněnské Industry, na okraji developmentu, který má vyrůst v areálu bývalého průmyslového komplexu brněnské Zbrojovky. S Robertem Misikem jsme zde před představením hovořili v malém kumbálku na nářadí, do něhož jsme se ukryli před zvuky právě probíhající divadelní zkoušky.
Sám uvidím inscenaci vaší knihy až za okamžik. Ale už sám nápad adaptovat politickou esej jako divadelní hru je neotřelý. Myslíte si, že se hře podařilo předat poselství vaší knihy nebo byla v něčem méně či více úspěšná než samotná esej?
Zaprvé je třeba říct, že adaptaci se zcela podařilo přenést esej na jeviště. Sám jsem se na tom nijak zvlášť nepodílel. Přišel jsem na premiéru a udělalo mi velkou radost, že jsem to viděl, protože se jim to povedlo provést skutečně skvostně.
Určitě to není poprvé, kdy se na jeviště přenáší nějaký političtější nebo sociologičtější text. Ale oni se tomu textu, který nebyl původně ani vůbec psán pro jeviště, přiblížili skutečně velmi blízko. A zvládli to úžasným způsobem, který v některých částech pomáhá text lépe pochopit nebo ho určitým způsobem ilustrovat.
V knize píšete, že vaším hlavním cílem bylo popsat současnou realitu dělnické třídy. Jaká tedy je? A v čem o ní panují mylné představy?
První mylnou představou je občas zaznívající názor, že dělnická třída už neexistuje. Druhý mylný názor zní, že existovala jen jedna homogenní dělnická třída. Abychom to napravili, začal bych nejprve s používáním plurálu. Skutečně sice existovala jedna dělnická třída, ale vždy sestávala z rozmanitých segmentů.
Samozřejmě existovala dobře organizovaná, kvalifikovaná dělnická třída sestávající z mužů pracujících v továrnách. Ale vedle nich tu byly i segmenty, které se v každé době cítily nahraditelné. Součástí proletariátu byly například i ženy, které narozdíl od mužů pracujících v továrnách nechovaly ve společnosti takový respekt. Rozmanitost pramenila i z dílčích tradic dělnických tříd — lišily se například tradiční hodnoty dělníků podle toho, zda pocházeli z rodin řemeslníků či rolníků.
Z historického hlediska tedy dává spíš smysl mluvit o dělnických třídách, a to platí i dnes. Podle tradiční definice máme na mysli prostě lidi, kteří jsou nuceni prodávat svou práci. A ta práce může být ruční, ve výrobě, ale řadí se mezi ně i lidé v sektoru služeb. Například pracující v sektoru péče nebo prodavači a prodavačky v pekárnách.
Tito lidé jsou často ve velmi znevýhodněném společenském postavení, dostávají nízkou mzdu, nejsou příliš zajištěni. Na druhou stranu existují relativně privilegované části pracujících tříd, například rakouští či němečtí zaměstnanci automobilky BMW, kteří jsou dobře zajištěni, a také relativně dobře placeni.
Mluvíte-li o falešných přátelích dělnické třídy, koho tím máte na mysli?
Nejprve je třeba podotknout, že některé dělnické vrstvy dnes pociťují, že na tom jsou čím dál tím hůř. Jejich příjem je nestabilní a jejich vyhlídky do budoucna nevalné. A zadruhé mají dojem, že se o jejich problémy nikdo nezajímá. Že nemají ve společnosti žádný hlas. Nejenže je nikdo ve společnosti nezastupuje, ale navíc se dennodenně v běžném životě i společenském diskurzu setkávají s despektem.
Otevřený, realistický a diferencovaný pohled na "dělnickou třídu", tedy na tu skupinu populace, která si - stále ještě - vydělává na živobytí v zásadě prací svých rukou. V tomto ohledu je nutno názory a analýzy R. Misika pozdravit. Na straně druhé se ale zdá, jako by i on nakonec skončil jenom u otázky, jak ulovit (pro sociální demokracii) větší počet volebních hlasů.
Spíše zásadní by se mohla jevit tato pasáž: "V knize rovněž mluvíte o identitární politice, o které říkáte, že ačkoliv je z obecného hlediska správná" - to je na levici značně ojedinělý názor, identitarismus je automaticky spojován s reakcionářstvím, do značné míry bezpochyby oprávněně; ovšem i já sám už dlouho tvrdím že tyto touhy po znovunabytí nějaké skupinové identity jsou samy o sobě naprosto legitimní.
Jsou přirozenou a zákonitou reakcí na vykořenění, kterým člověka postihuje kapitalistický ekonomicko-společenský systém, a s ním spojená ideologie liberalismu. Člověk je zde sice "svobodný", ale zároveň zbavený jakéhokoli významu, jakéhokoli smyslu, který by přesahoval jeho čistě individuální existenci jakožto soukromníka. A pokud levice (respektive jakákoli jiná progresivní společenská síla) nebude schopna tomuto vykořeněnému, atomizovanému individuu dodat nějaký nový pocit smyslu a významu jeho životní existence, pak on si ji vždy bude hledat v nějakých zástupných, přízemnějších, obhroublejších podobách a formách.
Udeřil jste hřebík na hlavičku. Otázkou však je, co by měla být ona kýžená skupinová identita.
Ano, pane Dospivo, jak konkrétně by tato "levicová skupinová identita" měla vypadat, na jakém by měla stát základě, to je skutečně velice zásadní, a velice obtížná otázka.
Jak zásadní a obtížná, o tom svědčí fakt, že se ohledně možného jejího řešení neshodli ani takoví velikáni starověku jako Platón a Aristoteles.
Platón: tady je ovšem výklad jeho názorů velmi složitý. On sice proslul tím že požadoval vytvoření takovéto naprosté "skupinové identity" prostřednictvím společného vlastnictví (čili fakticky se zde objevuje první myšlenka komunismu); ale na straně druhé tento jeho požadavek se vztahoval jenom a pouze na zvláštní skupinu či kastu "strážců státu", u kterých bylo nutno zcela eliminovat jakékoli vnitřní neshody a rozbroje. (K jakým nevyhnutelně vede soukromé vlastnictví.)
Co se "obyčejných" lidí týče, tady ani Platón takto naprosté společenství majetku nepožadoval; nicméně i tak bylo podle něj nutno posilovat (v dobré polis) pocit vzájemné identity pokud možno rozsáhlým společným majetkem obecním, sloužícím veřejnému zájmu (například obecní pastviny, či obecní zavlažovací zařízení). Kromě jiného Platón propagoval pořádání syssitií - starodórského zvyku společného stolování, aby se tím posílil pocit vzájemnosti mezi členy obce.
Oproti tomu Aristoteles ostře kritizoval Platónův projekt společného majetku (a neprávem mu podsouval, že Platón tento institut požadoval pro všechny občany); a argumentoval, že je to naopak společenství majetku, které budí nesváry - když není žádná jasná rozhodovací hierarchie, pak každý má svůj rozum, a každý mluví do všeho. Což pak nutně plodí spor. (Navíc se podle Aristotela o společný majetek nikdo pořádně nestará; Aristoteles takto vizionářsky s předstihem dvou a půl tisíciletí předpověděl všeprostupující šlendrián v socialistické ekonomice, se státním vlastnictvím.)
Nicméně: i Aristoteles byl toho přesvědčení, že skutečně dobrou polis je možno vybudovat jenom tehdy, když všichni její členové jsou spojeni pocitem vzájemného přátelství. Ovšem - on toto "přátelství" postavil na ryze interpersonálních vztazích; to jest, jak sám přiznal, takovýto druh "přátelství" je možný jenom tam, kde se všichni navzájem osobně znají.
A ještě jeden moment je potřebné zmínit: ačkoliv Aristoteles odmítal společné vlastnictví, přesto i on požadoval, aby ve společnosti neexistovaly příkré sociální rozdíly. Neboť ty ničí potřebnou homogenitu společnosti, destabilizují ji, a nakonec vedou k chaosu revoluce.
----------------------------------
Tolik tedy staří myslitelé. Co si z toho můžeme vybrat pro nás pro dnešek, pro masovou a nevyhnutelně anonymizovanou společnost průmyslové doby? - V každém případě odpadá onen aspekt osobní známosti, jakožto předpokladu vzájemného přátelství. Naprosto klíčová otázka je, jestli je tuto osobní známost možné nahradit něčím jiným.
Otázka krajně obtížná; ale já si v této souvislosti vždy vzpomenu na dobu totality. Na dobu útlaku. Kdy se znovu a znovu stávalo, že se potkali dva zcela neznámí lidé; ale když - po určité chvíli vzájemného oťukávání - zjistili že mají společné názory na společenské dění, pak mezi nimi často hned vzápětí vzniklo neformální pouto vzájemného souznění, vzájemné blízkosti.
Rozhodující otázka tedy zní: je možno i v dnešní individualizované době vytvořit nějakou takovouto názorovou, ideovou pospolitost? Která by i navzájem neznámé jedince spojovala společnou ideou, společným cílem?
Jisté je jedno: tuto ideovou, interpersonální pospolitost rozbíjejí dva základní faktory:
- za prvé kapitalismus s jeho soukromovlastnickou mentalitou, kde každý nutně myslí jenom na svůj vlastní prospěch
- ale za druhé i samotný politický princip liberální demokracie, která potenciální pospolitost rozbíjí, atomizuje na jednotlivá individua, na údajně "svobodné" občany.
Reálný stav je ovšem takový: my v tuto chvíli nemáme žádnou funkční alternativu ke kapitalismu, tedy k tržní ekonomice. A stejně tak by bylo zpozdilostí, respektive reakcionářstvím chtít odstranit ty výdobytky, které liberální demokracie přinesla pro svobodu individua.
Co by tedy levice mohla učinit dneska? - Především je nutno si uvědomit, že vytvoření nějaké "absolutní pospolitosti" ve smyslu komunismu respektive socialismu je neuskutečnitelné, a vedlo by jenom k recidivě totality. To ale nijak neznamená, že by nebylo možno usilovat o dosažení alespoň r e l a t i v n í pospolitosti. K tomu by bylo zapotřebí
1. Znovu důkladně přehodnotit vztah levice k soukromému vlastnictví. Za tím účelem by bylo nutno znovu zrevidovat všechny Marxovy analýzy a téze ohledně soukromého vlastnictví; jenže dnes už se (a to i v rámci levice) najde sotva ještě někdo, kdo by vůbec byl schopen skutečně pochopit způsob Marxova uvažování, natož pak aby byl schopen ho kriticky, ale zároveň pozitivně zrevidovat.
2. Stejně tak by bylo nutno zcela zásadně nově formulovat vztah levice k principu liberální demokracie. To jest: ocenit její přínos pro svobodu jedince - ale stejně tak zásadně odmítnout její atomismus, který člověka z celé potenciální šíře jeho existence redukuje jenom na toto atomizované individuum uzavřené pouze do sebe. Bylo by tedy nutno vytvořit nějaký projekt "postliberální demokracie". Respektive "postliberální socialistické demokracie". - Nikoli však NEliberální demokracie, jak to požaduje Drulák a spol.
V souvislosti s tím by bylo nutno v obecnější rovině znovu od základu promyslet celý koncept dějin; zcela zásadně odmítnout dnes módní a dominantní tvrzení, že lidské dějiny prý nemají žádný cíl a žádný smysl (jak to tvrdí například Bělohradský). Místo toho vytvořit projekt nové humanity, jakožto konečný cíl (lidských) dějin. Jenže k tomu účelu by bylo nutno znovu od základu promyslet otázku, co vlastně vůbec je člověk, jaké jsou jeho bytostné humánní potenciály, co slouží k jejich rozvíjení, a co tento rozvoj naopak brzdí.
Není tomu tedy tak, že by levice neměla co dělat, že by neměla o co usilovat. Jenže - aby se otevřely nové cesty pro její činnost, bylo by napřed nutno navázat na velké ideové koncepty minulosti; především pokračovat tam, kde skončil (a dozajista historicky ztroskotal) marxistický projekt revoluční transformace společnosti. Ale do takovýchto velkých ideových projektů na dnešní levici zřejmě nikdo nemá chuť, a nejspíš ani (intelektuální) potenciál.
A přitom - už samotný takovýto projekt by dokázal vzbudit pocit vzájemnosti, pospolitosti, alespoň v táboře samotné levice, a jejích - třeba i jenom potenciálních - příznivců.
Životní smysl nikdy nikomu nedodá (...) žádný stát.
--------------------------
Co třeba současné Rusko? Nedodává Rusko některým Rusům životní smysl?
Vznik samostatného Slovenska – nedodal snad některým Slovákům vznik samostatného Slovenska životní smysl?
Vznik samostatného Československa na konci těžkých časů 1. světové války mohl také pro některé jeho současníky představovat životní smysl – smysl, který jim pak třeba dodával odvahu v protektorátním protinacistickém odboji.
Začal jsem Ruskem – takže co Ukrajina, pane Kolaříku? Nepředstavuje Ukrajina pro některé Ukrajince životní smysl?