Křesťanský paternalismus a levicový etatismus
Tomáš TožičkaAutor hledá odpověď na otázku, proč jsou evropské církve tak málo angažovány v levicové politice a proč mimo Evropu je tomu spíše naopak. Text vychází z jeho příspěvku pro sobotní konferenci Náboženství a levice, kterou pořádala Křesťansko-sociální platforma ČSSD - Iniciativa pro sociální a náboženský dialog.
To, že levice nemá příliš pochopení pro církve a církve nejsou velkými podporovatelkami levicových stran, je zřejmé. Je ovšem třeba si uvědomit, že tento axiom je platný vlastně jen v Evropě. Na zbytku planety, tedy tam, kde se tyto dva proudy myšlení dostávají do styku, není rozdělení tak silné jako u nás.
V Africe, v Latinské i Severní Americe, na mnoha místech Asie naleznete církve, jejich sborová společenství i vysoké funkcionáře, jak se veřejně angažují ve prospěch sociálních idejí, sociální praxe, a dokonce i podporují socialistickou politiku nebo jsou jejími aktivními účastníky. Můžeme si připomenout bývalého kněze, básníka a sandinistu do morku kostí Enersto Cardenala a jeho kolegu, diplomata a dlouholetého bojovníka za svobodu Nikaraguy, 54. předsedu Valného shromáždění otce Escoto Brockmana. San salvadorský biskup a protagonista teologie osvobození Oscar Romero, který byl kvůli své podpoře sociální spravedlnosti zavražděn teroristy z eskader smrti, podle OSN trénovaných v USA. A za stovky dalších jmenujme ještě alespoň arcibiskupa Desmonda Tutu, který svou kariéru věnoval boji proti nenávisti a nesnášenlivosti mezi lidmi, proti rasismu a sociálnímu vyloučení. I když se sám nehlásí k žádné partaji, často kritizoval komunismus východní Evropy, dokázal být vždy kritický k vládě, která se nevěnovala dostatečně potírání chudoby, přesto byl řečníkem na mnoha politických mítincích anebo měl politické proslovy směřující ke spolupráci všech — jako v roce 1993, na pohřbu předsedy komunistické strany JAR.
Samostatný referát by vyžadovalo popsání aktivit křesťanského politického aktivisty Martina Luthera Kinga a jeho následovníků, jakými je například Jesse Jackson.
Ale můžeme to vidět i z druhé strany. Mnozí levicoví politici jasně deklarovali své křesťanství a postavili na něm svou politiku. Takovým příkladem je Kenneth Kaunda, středoškolský učitel, hluboce věřící evangelík, dlouholetý bojovník za svobodu Zambie — její první prezident. Vytvořil učení, kterému se říká křesťanský nebo také africký humanismus. Je postaven na tradičním chápání jednotlivce v rámci komunity:
- Člověk jako základ
- Lidskost a respekt před druhými
- Žádné vykořisťování
- Rovné šance pro všechny
- Tvrdá práce a důvěra ve vlastní síly
- Spolupráce
- Široká rodina
- Loajalita a patriotismus
- Participativní demokracie
Je evidentní, že tato představa je o dost odlišná od idejí humanismu evropského. Tyto zásady pak byly podnětem pro další podobně vedená hnutí, například v Jihoafrické republice. Troufám si tvrdit, že svůj vliv mělo i na ukončení války v Rhodésii, kde tehdejší vítěz Mugabe dokázal vyjednat mír s bělochy a nabídnout jim širokou spolupráci. Neoddiskutovatelný je Kaundův vliv na Mandelu, s nímž v současnosti bojuje proti pandemii HIV/AIDS.
Za zmínku nepochybně stojí i další africký socialista, Julius Nyerere, který se stal prvním prezidentem Tanzánie. V roce 2006 zahájila katolická církev beatifikační proces, který se může stát prvním krokem ke svatořečení.